Ten, kdo zůstal chladným při pohledu na nádheru secesních Mariánských Lázní s jejich lahodnými prameny, má stále ještě možnost zamilovat se do tohoto koutu Čech, když navštíví Kladskou, uprostřed Slavkovského, dříve Císařského lesa.

Kladská (814 m.n.m.)leží cca.7 km severně nad Mariánskými Lázněmi a je dosažitelná pohodlně po silnici pěšky, na kole, autem či autobusem nebo po značené turistické stezce,vedoucí lesem. Mírné, ale trvalé stoupání překonává výškový rozdíl 200 metrů. Nakonec se objeví na obzoru vrch Lysina, 978 m.n.m. (dříve Kladský vrch, bůhví proč byl po r.1945 tento původní český název přejmenován) a pod ním čarokrásné malé sídlo s loveckým zámečkem a s rybníkem, kolem kterého dnes vede naučná stezka. A stejně tak jako před sto lety i nyní láká zvědavé lázeňské hosty, mezi nimiž bývali králové, knížata i prezidenti.

Na rozdíl od okolních obcí, prastarých tepelských či chodských vesnic s tisíciletitou historií, je Kladské pouhých 120 let. Toto území bylo pohraničním hvozdem českého státu od jeho založení. Rozlehlé pralesy tvořily s Českým lesem (Dyleň 940 m.n.m.) jeden mohutný celek. V nich bylo hojně zvěře, kromě vysoké i medvědi (poslední zde byl zastřelen 1698) a vlci. Území se nazývalo Chodský les a bylo střeženo chodskými strážci. Hlídání hranice bylo řízeno jednak z hradu Tachov, jednak z Teplé. Hranicí mezi oběma centry býval Kosí potok.

Lesy byly neprostupné, vedla jimi jediná stezka, slavná Via regia, cesta Královská. Mířila sem z krajů při Mohanu, přes Chebsko, u hradu Kynžvartu vystupovala na plošinu Císařského lesa a dále vedla směrem k hájence Královský kámen, kolem Nimrodského ringvalu do Teplé a dále do nitra Čech. Připomíná ji tu samotný prastarý název „Královský kámen“ i stopy v okolním terénu.

Tyto lesy patřily ve 12. století vladykovi Sezimovi a pak jeho synovi Hroznatovi (1160-1217). Hroznata založil roku 1193 premonstrátský klášter v Teplé a daroval své majetky. Klášterní panství původně sahalo až za Žandov na hranici Čech, ale tato klášterní hranice už ve 13. století ustoupila až na svahy Slavkovského lesa, do lesů nad hradem Kynžvartem. Zde ji však nalézáme kupodivu ještě v roce 1786. Klášterní lesy kolem Kladské byly však mnichům málo užitečné. Jako pohraniční hvozdy byly nedotknutelné s přísným zákazem mýcení či zakládání nových obcí. A tak mezi dnešním Kynžvartem a Mnichovem ležely po staletí jen hluboké lesy. Po roce 1322, po připojení Chebska k české koruně, se sice hranice státu posunula na západ, a v Císařském lese nebyla dále nutná „hraniční rezervace“, ale brzy nato byly lesy znovu „rezervovány“ českým králem pro těžbu rud a zákaz mýcení a budování nových obcí platil dál. Celé 15. a 16. století  je dobou velkého rozkvětu těžby cínu s centrem ve Slavkově a v Krásné.

Tato „hornická rezervace“ byla přísně dodržována až do roku 1786. Když tepelský opat Trautmannsdorf chtěl založit nové lázně, tato hornická rezervace byla nepřekonatelnou zábranou. Proto tehdy prosadil ve Vídni zrušení rezervace za výkupní sumu 11 tisíc zlatých a za odstoupení lesností mezi závorou panství u Kladské myslivny (býv. Bašus) a Vlčím kamenem (880 m.n.m.).

Že původní hranice mezi tepelským a kynžvartským panstvím původně vedla skutečně až u Bašusu, potvrdily objevy pana Fr. Koubka (1981), který nalezl v těchto místech souvislou řadu hraničních kamenů v pravidelných odstupech. Kameny měly po stranách iniciály „M“ (Metternich) a „K“ (klášter), vzácně i letopočet „1781“.

Trautmannsdorfovi se sice podařilo otevřít cestu pro výstavbu lázní, ale v únoru 1789 náhle umírá a jeho projekt zůstal nerealizovaný. Následovala řada dalších opatů bez zájmu o lázně. Až o třicet let později přichází opat Reitenberger a dostává se mu slávy i historického uznání, o které by se měl správně zčásti dělit se svým předchůdcem Trautmannsdorfem.

Co se dělo s kladskými lesy? V letech 1786 až 1873 zůstávaly majetkem dvorní komory pod c.k. montánní správou v Horním Slavkově.

Roku 1873 zakoupil Kladskou od státu Otto Friedrich Schönburg.Waldenburg. V místě tehdy prý stála parní pila pro potřeby zpracování dřeva. Před prodejem tohoto státního majetku musela ovšem c.k. montánní správa respektovat starodávná práva různých osob a obcí k Císařskému lesu. Šlo o práva na pastvu dobytka v lesích, na těžbu pařezů, na odvoz špiček stromů, na lesní stelivo. Montánní správa vyměňovala tato práva za menší lesní části, které později Schönburg od obcí a soukromníků zase odkoupil.

Traduje se, že o koupi Kladské uvažovali Tanzerové ze Sangenbergu, což byla nejbohatší rodina obchodníků s chmelem. Suma přes 600 tisíc zlatých se zdála příliš vysoká. V rodině vznikl spor a ke koupi nakonec nedošlo. I při této sumě by vyšel jeden strom na několik krejcarů. Také starosta Herzig uvažoval prý o koupi Kladské pro Mariánské Lázně, avšak městská rada byla proti.

Nové Schönburgovo panství zahrnovalo rozsáhlé území kolem Kladské, včetně obcí Rockendorf (od roku 1948 Žitná) a Krásná Lípa. Území  mělo přes 6 000 hektarů a bylo rozděleno na 4 revíry: Kladský, Sangerberský, Perlsberský, Vranovský.

V roce 1875 začala výstavba Kladské. Byl postaven lovecký zámeček, rentovní úřad (stavení u křižovatky), vedle něho fořtovna, dva sruby pro úřednictvo, hostinec  U tokajíciho tetřeva, stavení pro kočího a za zámečkem hospodářská stavení. Celý areál sem byl převezen z výstavy ve Vídni, kde ho kníže koupil. Švýcarský areál byl rozebrán, převezen sem a Švýcary znovu sestaven. Nejbližší okolí bylo parkově upraveno, takže místo brzy vyhlíželo velmi příjemně a lákalo k výletům. Z Mariánských Lázní sem vedla soukromá knížecí cesta přes Královský kámen. Kníže ovšem povolil užívání cesty pouze pro kočáry a pozdější dopravní prostředky, jako auta a omnibusy, musely jet po okresní silnici do Sangenbergu (od roku 1947 Prameny) a odtud na Kladskou značnou objížďkou. Hostinec U tokajícího tetřeva kníže pronajímal a vlastní zámecká kuchyně byla v pravém křídle loveckého zámečku. Nájemci hostince byli proslulí odborníci. Ceny byly relativně vyšší, pouze výčep pro kočí byl výjimkou. Mezi válkami sem jezdívalo v létě denně 40 až 50 ekvipáží. Ze slavných návštěvníků Kladské nutno jmenovat anglického krále Eduarda VII., bulharského krále Ferdinanda, egyptského krále Fuada, vídeňského arcivévodu Ferdinanda, francouzského ministerského předsedu Clemenceau, sovětského ministra zahraničí Litvinova (1937) aj..

Český novinář J. Miškovský  ve svých Mariánskolázeňských obrázcích (1932) popsal zdejší návštěvu prezidenta T.G. Masaryka v neděli  31. července 1927:

„Při tomto výletu, podniknutém v automobilu z Karlových Varů, doprovázel  presidenta Masaryka ministerský předseda Antonín Švehla. Cílem výletu byla lesní kavárna „ U tokajícího tetřeva „ v idylické poloze u loveckého zámku „Kladská“ (Glatzen) na blízku rybník. President Masaryk oděn bílými letními šaty, s bílým slaměným kloboukem na hlavě, vstoupil se svými průvodci do kavárenské zahrady a usedl k stolu mezi ostatní hosty. Při vstupu ho uvítal nájemce kavárny Ant. Haubner, zkušený hostinský odborník, o jehož zdatnosti svědčí to, že se stal z hotelového zaměstnance správcem domácnosti amerického vyslance v Praze a na Kubě, a později též u čsl. vyslance v Londýně, Jana Masaryka. Na žádost kavárníka Haubnera zapsal se president Masaryk do pamětní knihy a zároveň s ním i ministerský předseda Švehla a vyslanec Chvalkovský. U okolních stolů sedící hosté,většinou cizinci, seznali brzy, kdo dlí v jejich středu, a někteří z nich požádali presidenta o podpis na pohlednici, což jim nebylo odepřeno. President Masaryk si počínal jako rovný mezi rovnými a nechtěl jim zkaziti radost. Po skromném obědě odešel odpoledne ve společnosti předsedy Švehly lesní cestou k Mariánským Lázním. Za parného letního dne poskytovala cesta příjemné osvěžení. Dlouhá cesta presidenta nenamáhala …“

Nutno dodat, že prezidentův automobil na ně čekal až na kynžvartské silnici, kam se dostal přes Kynžvart. Zdá se, že stejně jako ostatní hosté, respektoval zákaz jízdy autem…

Majitel Kladské princ Sigismund Schönburg – Waldenburg (1866-1936) byl vášnivým milovníkem přírody a chovu zvěře. Za něho měla Kladská přes 1 000 kusů vysoké a knížetem nepohnuly ani naléhavé prosby jeho myslivců ke snížení stavu. Na měsíčních úředních dnech předkládali myslivci soupisy škod, které jeleni působili v lesích. Les však zajímal Schönburga méně než jeleni. Byl pyšný na to, že Kladská je druhý největší revír vysoké v Čechách, po Černínově revíru v Krkonoších. Kromě Kladské měl Schönburg ještě v nájmu lovecký revír v Karpatech, přes 30 000 hektarů. Odtud také pocházel vycpaný medvěd v zámečku.

Když Schönburg zemřel 11.11.1936, byl pochován v blízkosti zámečku, jak si přál. Špalír myslivců, různých spolků v parádních uniformách a slavných hostů rámoval cestu od zámku k lesnímu hrobu. Na den vzpomíná pan dr.May, který se pohřbu zúčastnil. Získání povolení k lesní hrobce nebylo nic jednoduchého, protože od dob josefínských není povoleno pochovávat mimo určené obecní hřbitovy. Od roku 1936 byla hrobka již dvakrát násilím otevřena, jednou americkými vojáky, jednou našimi vojáky. Ale žádné zlato tu nenašli. Odpočívá tu pouze nabalzamovaný pan princ v zelených bačkorách. Na hrobce býval nápis s daty zemřelého a nad hrobkou stříška. O Schönburgově smrti se vypráví, že to bylo v souvislosti s tím, že prý zastřelil bílého jelena. Podle myslivecké pověry takový střelec do roka zemře. Není však žádný doklad o tom, že by Schönburg skutečně střílel bílého jelena. Zajímavá je však tradice bílého jelena na Kladské. Trofej, hlava bílého jelena, prý zdobila spolu s množstvím trofejí jeleních, srnčích a kamzičích stěny zámečku, byl tu i tetřev a vycpaný medvěd z Karpat. Velký obraz bílého jelena zdobil i stěnu hostince.

Kult bílého jelena tu má starší kořeny. Podle pověsti stavitel zdejšího vodního díla, Dlouhé stoky, Rosmeissel, projektoval trasu kanálu podle stezky, kudy táhnul bílý jelen. Dlouhá stoka odvedla zdejší vody do Slavkova k pohonu mlýna a drtíren. Stavěla se v letech 1531-1536, neuvěřitelně přesně se drží vrstevnic, takže se místy zdá, že teče do kopce! Dlouhá stoka vytéká právě z Kladského rybníka a část její trasy v Císařském lese je dodnes zachována. Náklad na obnovu této středověké památky by nemusel být nemusel být tak závratný.

Socha „Umírající jelen“ na Kladské je novodobým uměleckým dílem sochaře Antonína Kalvody z roku 1964. Byla vypalována na Moravě a odtud pochází i její podivné zabarvení. Při vypalování se o ni rozbíjely láhve s pitím.

Do roku 1945 byl český název obce v podobě neutra, Kladské, německy Glatzen. Koncem 2. světové války leželo zde v lesích na 40 tisíc německých vojáků. Jen krátkou dobu po válce byla Kladská opět přístupná. Brzy tu vzniklo vojenské pásmo a Kladská pak patřila pod vojenskou lesní správu a v zámečku bylo výcvikové středisko pro lesní dorost (od roku 1952). Koncem 50. Let se v okolí Kladské otevřely čtyři šachty pro těžbu uranových rud. Vzniklo velké nebezbečí, že budou ohroženy mariánskolázeňské minerální prameny. Uran však byl důležitější.    K 1.1.1959 byl zrušen vojenský prostor a počátkem 60.let se zastavila i těžba uranové rudy.

R. 1956 tu byly postaveny čtyři domky pro lesní zaměstnance. Roku 1960 lovecký zámeček zčásti vyhořel, byl však obnoven. Ve srubech, kde bydlívali vojáci, byli později brigádníci a nakonec zůstaly sruby prázdné. Sokolovské státní statky je kolem r. 1980 prodaly podniku Chemopetrol Litvínov, který je nechal opravit.

Kladskou navštěvovali i po válce četné politické osobnosti jako byl ministr zahraničí Jan Masaryk, Antonín Zápotocký, v době manévrů a rozstřelování města Litrbachy (1951?) byl tu i prezident Klement Gottwald. Přijížděli prominenti bývalý předseda vlády Zdeněk Fierlinger, s ním polští ministři, často tu býval ministr Plojhar, Jankovcová a především četní vládní hosté ze socialistických států. Kladskou navštívil z Karlových Varů i kosmonaut Jurij Gagarin.

Velký souboj o vojenské pásmo přímo na hranici Mariánských Lázní svedl brzy po válce mariánskolázeňský starosta B.Kuželovský s ministrem obrany generálem Svobodou, který nakonec vojenské pásmo prosadil i za cenu poškození jména Mariánských Lázní. Závora vojenského pásma byla na rozcestí silnic Kladská – Kynžvart, kde stávala vojenská hlídka a kde se dlouho říkalo „U vojáka“. To je málo známá kapitola vztahu generála Svobody k  Mariánským Lázním, kam později i jako prezident s oblibou jezdíval.

Kladskou navštívil v doprovodu generála Svobody i maršál Koněv (1948 či 49). Přijeli z Karlových Varů a jeho návštěva byla nešťastná. Nejprve tu marně lovil v rybníku a nechytil ani jediného kapra. Při střelbě na jelena se mu zasekl náboj v nové opakovačce s dalekohledem, což byl dar ze Zbrojovky. Pak dostal žaludeční potíže, muselo se rychle jet pro atropin do lékárny do Mariánských Lázní, avšak recept psaný azbukou, pochopila lékárnice jako kapky do očí. Maršál hodil lék do krbu a okamžitě odjel zpátky do Karlových Varů.

Už v roce 1933, byly zde vyhlášeny státní přírodní rezervace Kladské rašeliny. V okolí Kladské leží čtyři chráněné vrchovištní rašeliniště: Lysina(Glatzfilz) se 43 hektary, Paterák(Zankfilz) s 94 hektary, Tajga(Birkfilz) se 148 hektary a Malé rašeliniště se 7 hektary. V nich tvoří hlavní porost borovice bažinná-blatka, která na Lysině vytváří klečovou formu. Ochrana těchto rašelinišť má význam vodohospodářský i přírodovědecký. Kladská se svými rezervacemi tvoří nejvýznamnější část zdejší chráněné krajinné oblasti Slavkovský les, která byla vyhlášena v roce 1974. Sídlem správy této oblasti jsou Mariánské Lázně.

14.září 1977 byla otevřena naučná stezka kolem Kladského rybníka a dodnes je hojně navštěvována.

Kladská patřila správou pod obec Kynžvart. Od 1.4.1976 přešla pod mariánské lázně a na rozdíl od většiny k Mariánský lázním přičleněných obcí, které se po roce 1990 opět osamostatnily, zůstala pod správou Mariánských Lázní. Dnes má 67 stálých obyvatel, a hostinec i zámeček, které byly dlouhá léta nepřístupny veřejnosti, jsou opět v provozu.

Upřímné zápisy v pamětní knize naučné stezky potvrzují, že hosté jsou fascinováni nádhernou relativně neporušené přírody. V současné době je snížená hladina rybníka při opravách hráze a dokončují se úpravy kaskády malých rybníčků. Kladský rybník byl zřízen roku 1501 Janem Pluhem z Bečova jako rezervoár pro vodní kanál. Původně se rybníku říkalo Pluhovský. R.1563 byla hráz rybníka zvýšena. To již sloužil rybník pro Dlouhou stoku, která zásobovala původně Slavkov vodou, až později se po ní plavilo i dřevo, potřebné pro horní díla. Roku 1617 se uvádí délka hráze 473 metry.

Podobnou přírodní krásou je nadán Mýtský rybník(Neuteich), vybudovaný r. 1554 k posílení Dlouhé stoky. Je pětkrát menší než Kladský. Leží hluboko v lese na okraji rezervace Paterák. Při zákazu vjezdu k němu je přístupný pouze pěším turistům.